Gramofonová deska je sice už velice zastaralé medium, ale principem se zas až tak neliší od svých pozdějších nástupců.
        A jak to vlastně funguje? Všechno se točí kolem fyziky. Deska nebo-li LP [„eLPíčko“] obsahuje drážku, která má spirálovitý tvar a rozprostírá se od kraje do středu desky. Tato drážka má vlnitý charakter (drážka má šířku 0,05 mm, hloubku 0,025 mm a celá deska má tloušťku 1,5-2,3 mm). V této drážce se pohybuje jehla gramofonu, která „nabourává“ do stran drážky a opisuje tak její tvar, který je pomocí zvláštní součástky (piezoelektrický krystal) převáděn na elektrické napětí. Čím větší je výchylka jehly v drážce, tím větší napětí získáváme. Toto napětí je zesilováno a přivedeno do reproduktorů, kde platí úplně stejná fyzika: čím větší napětí, tím více je vychylována membrána reproduktoru (při přehrávání se reproduktor chvěje). Takto to funguje u monofonního zvuku.

        A pokud chceme naopak desku vytvořit? To je snadné. Funguje to na úplně stejném principu, jenom zcela opačně. Zvuk, který chceme zaznamenat, nám zas díky rozdílnému napětí (díky piezoelektrickému krystalu) vybočuje s jehlou, která nám danou drážku "vyškrábe".